Příběh jednoho "amerického snu" aneb jak jsem hledala McDonald na náměstí Slávie :)
Náměstí Slávie je jedno z nejznámějších míst v Bělehradě. Kromě naprosto nepochopitelného kruhového objezdu, kde rozhodně nemá přednost ten co by ji mít měl a kde se motají chodci pod koly tramvají a taxikářů, se zde nachází také budova McDonaldu. Tenhle posel nadcházející "americké svobody" byl otevřený na počátku neklidných devadesátých let jako úplně první v celé Jugoslávii. Okamžitě se stal naprostou senzací. Pokud jste chtěli v Bělehradě ukázat, že jste "opravdu in" museli jste zavítat do McDonaldu. Do pozdních nočních hodin zde vysedávali všichni, kdo věřili, že teď nastává změna k lepšímu.
Když jsem na náměstí Slávie v květnu 2008 dorazila já, už z dálky mě k sobě lákal známý vývěsní štít s červeno-žlutými barvami. V McDonaldu jsem se měla sejít s mým srbským přítelem, který mi měl pomoci s reportáží o bělehradské Eurovizi. Část náměstí s mcdonaldovským vývěsním štítem jsem obešla dvakrát - bezvýsledně. A tak jsem prvnímu člověku na kterého jsem narazila - na ulici prodávajícímu postaršímu zmrzlináři - položila znepokojující otázku: "Kam se poděl McDonald z náměstí Slávie?" Místo jednoduché odpovědi mě čekal výslech: "Odkud jsi, nejsi náhodou Američanka?" A když jsem svojí počínající srbštinou vysvětlila, že jsem z "bratrského Československa" konečně se mi dostalo vysvětlujícího výkladu. A protože moje tehdejší srbština nemohla stíhat hluboké myšlenky tohoto rozhorleného muže, jediné co jsem dokázala z jeho řeči a výrazů jako "bum, bum, Americanos McDonald dead" pochopit bylo, že při bombardování v roce 1999 Američané zasáhli právě tenhle McDonald. To mě zarazilo, protože dávat si schůzku mezi troskami není zrovna nejlepší nápad. Nicméně jsem tomuto prostému muži poděkovala jak nejlépe jsem mohla a svoji schůzku za včasu přeložila jinam.
Pointa celého příběhu ani tak nespočívá v tom, že Američané při bombardování Bělehradu tenhle McDonald minuli (takové štěstí něměla např. čínská ambasáda, jedna z bělehradských nemocnic nebo budova srbské televize) a ani mým záměrem nebylo sdělit vám, že McDonald na náměstí Slavie byl zavřen díky nepokojům z únoru 2008 (během těchto nepokojů bylo zapáleno americké velvyslanectví a několik dalších ambasád a západních prodejen bylo poničeno).
Poučením tohoto příběhu totiž je jeho zdánlivý happyend.
Když jsem na náměstí Slávie v květnu 2008 dorazila já, už z dálky mě k sobě lákal známý vývěsní štít s červeno-žlutými barvami. V McDonaldu jsem se měla sejít s mým srbským přítelem, který mi měl pomoci s reportáží o bělehradské Eurovizi. Část náměstí s mcdonaldovským vývěsním štítem jsem obešla dvakrát - bezvýsledně. A tak jsem prvnímu člověku na kterého jsem narazila - na ulici prodávajícímu postaršímu zmrzlináři - položila znepokojující otázku: "Kam se poděl McDonald z náměstí Slávie?" Místo jednoduché odpovědi mě čekal výslech: "Odkud jsi, nejsi náhodou Američanka?" A když jsem svojí počínající srbštinou vysvětlila, že jsem z "bratrského Československa" konečně se mi dostalo vysvětlujícího výkladu. A protože moje tehdejší srbština nemohla stíhat hluboké myšlenky tohoto rozhorleného muže, jediné co jsem dokázala z jeho řeči a výrazů jako "bum, bum, Americanos McDonald dead" pochopit bylo, že při bombardování v roce 1999 Američané zasáhli právě tenhle McDonald. To mě zarazilo, protože dávat si schůzku mezi troskami není zrovna nejlepší nápad. Nicméně jsem tomuto prostému muži poděkovala jak nejlépe jsem mohla a svoji schůzku za včasu přeložila jinam.
Pointa celého příběhu ani tak nespočívá v tom, že Američané při bombardování Bělehradu tenhle McDonald minuli (takové štěstí něměla např. čínská ambasáda, jedna z bělehradských nemocnic nebo budova srbské televize) a ani mým záměrem nebylo sdělit vám, že McDonald na náměstí Slavie byl zavřen díky nepokojům z únoru 2008 (během těchto nepokojů bylo zapáleno americké velvyslanectví a několik dalších ambasád a západních prodejen bylo poničeno).
Poučením tohoto příběhu totiž je jeho zdánlivý happyend.
Je červenec 2008 a budova McDonaldu zase slouží svému účelu. Bezpečnostní opatření, které se dají srovnat s těmi panujícími před americkou ambasádou v Bělehradě, nemůže vyděsit zvyšující se počet zákazníků. Možná ti samí lidé jako na začátku sem zase chodí doufat, že život v Srbsku se konečně změní k lepšímu. Jak dlouho ještě budou čekat?
Náměstí Slávie s budovou McDonaldu (Bělehrad, květen 2008)
